Tomáš Džadoň
cv / contact / linkstexts / guestbook / verejný podstavec/
 
2009 - I have lost the instruction...
2009 - is it an atraction or it is thumbling down? / no man`s land / "proper" architecture / block? / portal
2008 - gateway / can`t undo / nieghbourhood Ždiar / thurible /
2007 - super flat / fresh air / slovakearth / YTONG piece /
2006 - folk architecture monument / traditional caravan / *scape / carpenter`s joints / hyperlink /
2003 - bacons /
2001 - light & ... /
2000 - space experience / sunday / covering /
Sk / En

Džadoňovi "osobní kolektívní" mytologie
Palo Fabuš ©
publikováné v katalógu výstavy finalistov ceny Jinďricha Chalupeckého 2009

Když se ohlédneme zpátky do devadesátých let, nelze si nevzpomenout na tehdejší teoretické diskuse, které se významně soustředily kolem pojmu globalizace. Představa, že "ti druzí" na celosvětové úrovni už neexistují, se dnes už trvale usadila v nahlížení lokálních i globálních jevů. A i když nelze říct, že by se v uplynulém desetiletí kyvadlo přesunulo opět na stranu lokálního, určité je jeho znovunalezení nepřehlédnutelné právě v přehodnocování historie porevuluční východní Evropy. Specifickou historickou zkušenost reflektují i témata, se kterými pracuje Tomáš Džadoň, a to aniž by jeho pozorování byla nevyhnutně nepřenosná. Lokální východoevropská či konkrétně slovenská minulost v Džadoňových grafikách, objektech a instalacích totiž není ohlížením se zpátky, ale autentickou vnímavostí k současnosti. Minulost ne jako něco, o co jsme přišli, ale co nám zůstalo, jako přítomné ruiny, které neseme s sebou do budoucnosti.
Východisko Džadoňových prací tvoří "osobní kolektivní" mytologie pramenící v jeho dětství, které strávil v popradském paneláku s výhledem na Vysoké Tatry. Panelák, který v rámci této mytologie označuje jako "rodný", se stává významným tématem jeho prací.
Implicitní upřednostňování "lokálního před globálním" u něj odráží totožnost strohého faktu a "osobní kolektivní" hodnoty. Je to ale právě současná hypermediální situace, která stojí na pozadí jeho glokálního zkoumání ztráty smyslovosti zpracovávajícího symbol slaniny po domácky uzené jeho babičkou. Počínaje grafikami - studiemi špalků slaniny v kombinaci s tradiční lidovou architekturou - jsou to především objekty a instalace jako například *Scape (2006), kde překrývá dvanáctimetrovým pásem slaniny horizont v dálce za okny. V Hyperlinku (2006) naopak slaninu schovává do bílého minimalisticky působícího objektu s otvorem na horní straně, ze kterého příznačnou vůni vyfoukává větrák. Na první pohled zjevným kontrastem mezi silným čichovým vjemem a odcizujícím, chladným designem zde explikuje ztrátu bezprostřednosti, smyslovosti ve vizuální kultuře, ve které je člověk obklopován věcmi. Tematizuje fetišizaci povrchu a ztrátu kontaktu s podstatou - zde reprezentovanou čichovými počitky -, která dnes v záplavě obrazů mizí. Vůní slaniny zaplňuje galerijní prostor i v instalaci Kadidelnice (2008), v níž rozhoupal navršené kastroly s pražící se slaninou jako tradiční ceremoniální artefakt.
Důvodem, proč Džadoň opustil grafiku, aby se svými objekty vstoupil do prostoru, je jednak snaha postavit diváka do přímé fyzické zkušenosti díla a jednak opustit dvojrozměrnost, která pro něj znamená povrchnost. Tento přechod doslova a přímo tematizuje ve své diplomové práci s názvem Superflat (2007), kdy rozdělil místnost zdí dřevěnice s dveřním otvorem. Průchodem diváka na druhou stranu se obrací i imitace břeven a divák tak stále zůstává venku. Název odkazuje na symbolickou funkci použitého materiál - polyuretanu simulujícího povrch dřeva. Jsme tak konfrontování se zhmotněnou nemožností zakusit tradici jinak než přes ploché obrazy, baudrillardovská simulakra zakrývající původní referent prázdnou historickou obrazností.
Od bezprostřední, smyslové zkušenosti se Džadoň dostává i k proměnám, kterými od dob našich předků prošel náš Lebenswelt formovaný historickými podobami lidové architektury, za níž považuje nejenom roubené dřevěnice, ale i panelák. Tradičný karavan (2006) a Pamätník ľudovej kultúry (2006) existují pro svoji realizační náročnost jenom jako návrhy, nicméně velice výmluvné. V prvním případě Džadoň představuje post-fordistickou mobilitu reprezentovanou karavanem, jehož vnější i interiérový design tvoří reminiscence na tradiční srubové bydlení. V případě Pamätníku staví trojici dřevěných stodol na střechu paneláku. Korunuje zde tradiční architektura panelák nebo je to panelák, který funguje jako podstavec?
Potenci panelové zástavby jakožto symbolu života v socialistickém režimu prokazují bez inflace výpovědi i další variace na téma. V Can't Undo (2008) Džadoň polo-utopil model paneláku v hradním příkopu zámku Třebešice. V Bráně (2008) sestavil repliku vchodu do svého "rodného" paneláku na principu ústupkového portálu, čímž efektivně skloubil sakrální a profánní, individuální a kolektivní.
Autoři interpretující tvorbu Tomáše Džadoně v ní často spatřují nostalgii. Svým osobním vztahem k minulosti tak překrývají otázky kladené samotným umělcem. Džadoň před nás neklade nostalgické objekty, ale obrazy nostalgie. Zcela v duchu Kunderova odkazu - "Červánky zániku ozařují všechno kouzlem nostalgie; i gilotinu." - není ani nostalgický, ani anti-nostalgický, nesklouzává do sentimentu nad rájem ztraceným, ale umně obnažuje vykořenění tradičního i moderního obrazu, který je kompletní až v divákově hlavě.
Zatím nejmonumentálnější Džadoňovu realizaci představuje čtyři metry vysoký nakloněný panelák připomínající věž v Pise. Název "Je to atrakce nebo to padá?" a lidé fotící se jakoby podepírali budovu podobně, jako to dělají turisté u italské atrakce, žádný komentář nepotřebují.