Sídlište Ždiar
Jiří Ševčík © 2008
publikováné aj v časopise ARCHITEKT 04/08

Tomáš Džadoň  studoval na Vysoké škole výtvarných umění v Bratislavě a poté absolvoval na Akademii výtvarných umění v Praze v minulém roce.  Má za sebou celou řadu výstav, loni dostal Esslovu cenu a na české scéně jeho práce už budí respekt. Pokud chceme  uvést tohoto umělce v širším kontextu, musím se pokusit charakterizovat jeho umělecký postoj jako mladého umělce, který patří velmi specifickému prostředí posttotalitních středoevropských společností.

Tomáše Džadoně zajímají především rozdíly, rozpory a konflikty moderního způsobu života a kulturních tradic jeho vlastního slovenského prostředí, ze kterého vyšel; ale také rozpory  někdejšího československého federálního státu (postkoloniální diskurz),  a nakonec především rozpory a konflikty post-socialistické společnosti, to znamená z velké části zbytkové problémy starého režimu.Tomáš Džadoň složité rozpory modernismu a tradičních hodnot odhaloval zdánlivě jednoduchým způsobem: postavil nesjednotitelné rozdíly vedle sebe či na sebe (monument lidové architektury – roubená stavba lidové architektury na střeše panelového domu v sídlišti), nebo je ukázal jako absurdní konflikt vnějšku a vnitřku  (minimalistická bílá krychle, jejíž absolutní tvar je narušen otvorem, z něhož se line odkaz k lokální tradici -vůně slaniny). Tomáš Džadoň konflikty přiznává, aniž by se snažil vymazat rozdíly mezi nimi, je to gesto přijetí  nesjednotitelných rozporů, přijetí post-socialistické situace. Čteme je současně jako akceptaci postmoderní složitosti a komplexnosti v současné společnosti.

Instalace  v Českém kulturním centru  je přesným modelem sídliště, typickým modelem sociálního bydlení, které se obvykle spojuje s ideologií socialistické éry. (Mimo jiné, dodnes vtato sídliště představují možná více než polovinu bytového fondu v České i Slovenské republice). Tento model je vyhaslý, vybitý stejně jako model tradičních srubových staveb. Džadoň si dovolil znovu exponovat ostrý konflikt obou a spojil tradiční technologii lidové architektury s prefabrikovanými stavbami. Model sídliště polepený tapetou dřevěné konstrukce poukazuje znovu k nevyřešenému vztahu moderny a tradice v současné post-socialistické době.

K radikálnímu odhalené tohoto  rozporu dospěl v díle nazvaném Super Plocha (2007)vystaveném nedávno v Esslově sbírce. Super plocha je stěna vytvořená z polyuretanových napodobenin dřevěných trámů, které jsou běžně k dostání v Bauhausu, Baumaxu, OBI aj. Když projedeme dveřmi ve stěně, trámy z napodobeného dřeva se mechanicky otočí o 18Oo , takže nikdy neuvidíme rub falešné fasády. Dialektika vnitřního a vnějšího je popřena, ztratil se vnitřek. Divák je štván v závodu o dostižení pravé tváře místa na odvrácené straně. Toto zrušení rozdílu mezi skutečnou podobou věci  a jejím falešným povrchem je radikálním zkratem. Už nejde o tradiční hodnoty ani vybité modernistické utopie avantgard, ale jsme stále mezi falešnými kulisami a vstupujeme do prázdného prostoru. Super plocha je metaforou zanikajícího konkrétního místa, a vlastně zanikajícího světa  post-socialistické situace. Super Flat je současně změnou prožívaného času. Neprožíváme ho jako proces přechodu, postupné proměny, ale okamžitého zvratu, podobného střídání zpráv v masových médiích.